To be a teacher is to offer students a gateway to the future.

11. february 2012 at 20:45 | Adelle |  diary
Nějak to jde se mnou z kopce. Ve všem. Za tu dobu, co jsem tady nebyla, jsem několikrát přemýšlela o vložení různých článků na blog. Párkrát jsem ale uvažovala i o jeho zrušení. Jaký je smysl pasní článků, který si přečtou možná dva lidé? Pak jsem si ale uvědomnila, co všechno pro mě tento malý virtuální prostor znamená. Už ten název. Carrefour. Křižovatka. Mé duše. Mého srdce. Něco takového je prostě nezrušitelné. Blog mi slouží jako deník i památník. Všechny pěkné vzpomínky jsou zde sepsány. Věci přinášející mi radost jsou tady zachyceny. Životní krize a pocity beznadějnosti jsou zde schovány. Ale hlavně lidé, i kdyby jenom ti dva, kteří mě stále podporují, ženou dál a pomáhají mi vykouzlit úsměv na tváři. A proto blog nezruším.

Za těch čtrnáct dní se toho seběhlo neuvěřitelně mnoho. Skončilo první pololetí. Tak nějak rychle to uběhlo, vždyť já se ještě stále vzpamatovávám ze začátku kalendářního roku. Taky jsme si vybrali seminář pro další rok. Maturitní. Pane bože, může to někdo zastavit? Prosím?

Víte, o proti některým se může zdát, že já mám stále dost času. Ale nemám. Je to všechno strašně blízko, ta budoucost, která byla vždycky někde v dáli, teď klepe na dveře a chce znát jasné pokyny. Kde je mám ale vzít? Nejsem schopna se rozhodnou, jak se nechám ostříhat. Kde mám najít kuráž na výběr něčeho, co ovlivní celý můj život? Co bude smyslem mého života dalších deset let? Co můj život už nadosmrti zaškatulkuje určitým směrem? Ne, na to jsem příliš velký zbabělec.

Právě takovéhle filozofické řeči teď tvoří náplň mého volného času. Vedu je sama se sebou, s rodiči, s kamarády, s prarodiči, s učitely a v brzké době také s dětskou psycholožkou. Výsledek? Nejednoznačný. Babička neuvidí-li moji přihlášku na medicínu se mnou nehodlá diskutovat. Kamarádi mě natolik podporují, že mi na vše přikývnou a tím pádem nic neporadí. Učitelé nedoporučí ono, ale na pochybách jsou i o tomto. Maminka mě bude mít ráda i jako prodavačku a otci leží na srdci jenom moje štěstí a radost z toho, co budu dělat. Takže jediný, kdo mi může podat objektivní názor je ta psycholožka. Tak snad?

Víte, když se každé ráno probudím, tak se usměju a řeknu si, že dnes se nebudu budoucností zabývat a prožiju pěkný příjemný den. Pak ale dorazím do modré pavilonovité budovy s velkými ručičkovými hodinami ve vestibulu a mé předsevzetí se hroutí jako domeček z karet. Tam je potřeba vyplnit papír o semináři, tam se rozdělují maturitní otázky, tam se hádá o tom, jestli stihneme probrat vše na scio testy, tam po mě chtějí vědět úroveň angličtiny pro zkoušky, tam mě zase tlačí do maturity z předmětu, ke kterému absolutně nemám vztah. A tak když pak po třetí přijdu domů, mám pocit, jako bych uběhla maraton.

Navíc ta zima. Každé ráno o půl sedmé vycházím do školy a hladina rtuti na teploměru šahá někdy i pod -20 stupňů. Zimou se klepu už na chodbě u výtahu. Na zastávce už můžu odlamovat zmrlé prsty na rukou. Před školou pak i ty na nohou. A po dvou hodinách ve škole to není o nic lepší.

A kdyby si někdo nevšiml, je tady nový hrozný design. Nějak ale nemám chuť ho vylepšit.

Původně jsem plánovala srozumitelný článek naplněný fakty. Vznikl ale pouze filozofický blábol. Tak snad příště.
Adelle
 


Comments

1 valleria valleria | Web | 11. february 2012 at 21:13 | React

Jsem ráda, že jsi přišla k "rozumu", žádné další myšlenky na rušení, dobrá? :)
Mě se loni tohle dobou, při volbě předmětu navíc k maturitě také zdálo, že je to ještě daleko, ale opravdu není. Ono to všechno utíká hrozně rychle, těm co to mají delší dobu za sebou, se může zdát, že to přeháníme, ale vsadím se, že to všichni poslední rok ještě před maturitou cítí napjatě, je to normální a nezbavíš se toho, ale možná zkus někdy na pár vteřin zavřít oči, mít všechno vypnuté a z hluboka dýchat, třeba tě to uklidní :) Ale naprosto chápu, jak píšeš, že se nerozhodněš ani o ostříhání, jak se máš rozhodnout o budoucnosti, přestě ten problém mám i já.
Opravdu mě mrzí, že na tebe prarodiče vyvíjí takový tlak, já bych sice uvítala, kdyby mi někdo z rodinu poradil, jakožto že jim je to jedno x) ale zase bych nerada, kdyby mě někdo do něčeho nutil, no přihlášku si na medicínu můžeš dát, to že se tam nedostaneš je věc druhá a co s tím děda nebo babička zmůžou? Myslím jako psycholožka přímo na volbu povolání nebo prostě jen konzultace, kde s ní můžeš řešit cokoliv a ty se jí chceš ptát na to? Neboť všichni to tvrdili už předtím a já jsem si to pak jen potvrdila, ty testy na volbu povolání jsou skutečně k ničemu :D
Vy už máte maturitní otázky teď? My je dostávali až ve čtvrťáku.
Doufám, že tě třeba s přicházejícím jarem tohle období přejde a dáš si pak aspoň do prázdnin pauzu :)
Hrozný? Ale prosímtě! Je skvělý ;)

2 Markéta Markéta | Web | 4. march 2012 at 9:40 | React

To, co jsi napsala v prvním odstavci moc dobře znám. Taky jsem nedávno uvažovala o zrušení blogu, z mnoha různých důvodů. Ale pak jsem došla k úplně stejnému názoru, jako ty. Jsou to moje vzpomínky a jednou to třeba budu číst a s úsměvem se ohlížet zpátky. Mně osobně je jedno, jestli to někdo čte (moje články), protože jsem si to vždycky psala více méně jen pro sebe a komentář mě pak jen potěší.
Nedávno jsme si taky vybírali semináře, ale zatím jenom do třeťáku. Přihlásila jsem se i na francouzštinu, ale kvůli nedostatku zájmu z toho nic nebude...
Podobné úvahy o budoucnosti mám taky. Kde budu jenom za dva roky, tedy po maturitě? Bojím se na to jenom pomyslet.  
Navíc ty zimní deprese taky moc nepomohou, taky jsem si tím nedávno prošla. Vlastně mám pocit, jako bys částečně psala o mých pocitech.
Vážně mě mrzí, jak na tebe prarodiče tlačí, jak jsi i psala na Twitteru. Nemůžou ti přece přikazovat, jak naložit se svým životem. Já vím, to se lehko napíše. Hlavní je, abys byla šťastná a 'hrdá na to, kým jsi' :) a kým míříš se stát. Nenech si svoje vlastní sny zničit jen proto, že se jiným nelíbí.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.