diary

The word 'Earth' without 'art' is just 'eh'.

29. june 2013 at 0:28 | Adelle
Uf. To byl ale rok.

Stalo se toho hrozně moc za takovou krátkou dobu, že mi z toho ještě pořád jde hlava kolem. A vlastně nevím, proč jsem vůbec začla tento článek, protože už po první větě se mi to nechce všechno rozepisovat. Ale po včerejší krizi jsem si řekla, že by mi možná pomohlo všechny zážitky ventilovat. Tak jdeme na to. Nebo ne?

Mám řidičák. Sice až napotřetí, ale na to se mě nikdo nikdy nebude ptát. (Aspoň doufám.) Řízení miluju. Uznávám, že nejsem nijaká zázračná řidička, ale zase se nechci zbytečně podceňovat. Dojedu, kam je třeba, bezpečně, bez nehody. Zatím. A to mi stačí.

Odmaturovala jsem. Jak málo jsem tomu věřila v září, ještě míň ráno v den samotné zkoušky. Byla jsem první. Úplně první. A myslela jsem, že tam umřu. A málem se taky stalo. No a když to pak všechno skončilo, bylo mi paradoxně ještě více špatně. Navíc mám pocit, že jsem to stále tak nějak nepobrala. Asi až v září nepojedu svou trasu do školy, kterou za osm let zvládnu i poslepu, tak mi to pořádně dojde.

Jdu na vysokou. Zajímalo by mě, v kolika článcích jsem tady v průběhu minulého roku a prázdnin zmínila, že na vysokou vlastně nechci. A nakonec přece jen v září na ni nastupuju. Řeknu vám, že jsem po přijímačkách byla opravdu skeptická. O to větší jsem měla radost, když jsem v kolonce výsledku objevila magické slovo 'přijata'.

Sestra začala chodit na gympl. Moje malinká sestřička, kterou jsem si prakticky vychovala. Říká se, že až podle dětí člověk pozná, jak stárne. Mi k tomu stačí ona.

Umřel mi děda. Byl velmi nemocný, a tak jsem si jistá, že je mu líp tam, kde teď je.

Máme nového prezidenta. Který mě irituje od svého prvního proslovu. A všechny ty šaškoviny odehrávající se v tomto státě pod záštitou politika mi dávají stále větší a větší chuť se stěhovat. Do ciziny. Natrvalo.

Své nejdelší a 'nejkrásnější prázdniny, které kdy budu mít', strávím doma v Ostravě. Prací. V Šatlavě. Pozitivní stránkou zůstávají vydělané peníze, které se budou příští rok hodit jako sůl. Potřebuju si koupit tolik věcí.

Letos poprvé za tři roky nejedu do Karlových Varů na festival. Kvůli práci. A jsem z toho smutnější, než jsem si ochotna přiznat. Letos tam přijede Audrey Tautou a John Travolta. Tak snad příště.

Už od října se potýkám s podivnými city. Jednou mě dělají omamně šťastnou, jindy je mi z nich zase zle. Plácám se v nich a nevím, jak dál. Chvíli to vypadá, že jo. Někdy si zase chci otřískat hlavu o zeď, že jsem tak naivní.

Odmítla jsem skvělou nabídku na au-pair na Islandu. A ještě teď bych si za to nejradši nafackala.

Získala jsem hrozný zlozvyk. Od příštího týdne s ním chci skoncovat.

Už dvakrát jsem se málem odbarvila na blond.

A to by mohlo být vše.

Present is a little unsatisfying because life is unsatisfying.

12. august 2012 at 20:51 | Adelle
Půlka sprna pryč. Tři čtvrtiny prázdnin za námi.

Posledních pár týdnů mého života by se dalo popsat několika slovy - káva, čaj, pohledy, dopisy, How I Met Your Mother, Sherlock, Hra o trůny, narozeniny, málo spánku, testy z autoškoly, jízdy a dvě ukřičené děti.

Káva. Ráno bez ní neodejdu z domu. Čaj. Večer bez něj nejdu do postele. End of the story.

Pohledy. Odjakživa miluju jejich dostávání. Kdykoliv známí/přátelé někam jedou, řeknu si o pohled. Nic nezpříjemní den tak moc, jako obyčejný pohled. Díky Blance jsem teď taky narazila na skvělou stránku postcrossing.com, kde se můžete bezplatně zaregistrovat a posílat pohledy na vygenerované adresy. Později taky začnou chodit vám.

Dopisy. Není nad ručně psaný dopis. Jeho kouzlo nepředčí ani maily, ani smsky. Opět díky Blance jsem si našla tři slečny z amerického kontinentu a začínáme si dopisovat. Mám čtyři slova. I freaking love it.

How I Met Your Mother. Jsem stále velmi pozadu. Ale miluju to. Už chci Barneyho s Robin a velmi se těším na Jennifer Morrison. To ale ještě chvíli potrvá.

Sherlock. Proč jsem se na to nepodívala dřív? Je to skvělé, brilantní, úžasné, báječné. Miluju Benedicta Cumberbatche jako Sherlocka a Martina Freemana jako Watsona. Nejvíce ale miluju to, co se děje mezi nima. A taky ty příběhy. Poutavé, dobrodružné, akční, vtipné. A ty lokace, centrum Londýna. Oh, how I miss you.

Hra o trůny. Čtu první díl knižní série. Stejně skvělé jako seriál, stejně záživné jako seriál, mnohem podrobnější než seriál. Akorát velikost není na každodení nošení v tašce. Bohužel.

Narozeniny. Ty svoje jsem oslavila. Osmnácté. Bum. Změnu nevidím, občanku mi v obchodě nekontrolovali ani předtím, právně odpovědná jsem od patnácti a volit půjdu pouze v případě, nebude-li se mi ze všech kandidátů zvedat žaludek. Jediný pozitivní fakt spočívá v řízení auta, které mě baví. Budu-li ho moci prozovozat i po zkouškách, se teprve uvidí. Zatím si ale nejsem tak jistá.

Ukřičené děti. Před tatínkem andílci s úsměvem na tváři, po zabouchnutí dvěří čerti utržení ze řetězu. Někdy jsou ale roztomilé. Světlé chvilky, kdy mi třeba mladší tříletá usne na rukou nebo mi starší šestiletá dá pusu na rozloučenou, vyvažují jejich zlobivost a navracejí ztracené nervy. Navíc mě to baví a zkušenosti využiju i v budoucnosti. Snad.

Plácám holé nesmysly. Snažím se ale zabavit a zůstat při smyslech, když se kolem mě točí všechny spoilery, novinky o natáčení a fotky z mých seriálů. Už aby byla ta škola. Yes, I said it.
Adelle

It's almost here.

28. june 2012 at 18:37 | Adelle
Už je to skoro tady a přesto se to zdá jako věčnost. Hlavně přihlédnu-li k seznamu věcí, které ještě musím udělat. Dojít si pro vysvědčení. Navštívit babičku. Absolvovat svou třetí jízdu. Nakoupit. Přeprat poslední věci. Vyžehlit si oblečení. Zabalit si batoh. Celý ho znovu vybalit, protože zapomenu na tyčky ke stanu. Připravit si toasty. Uklidit si na stole. Nastavit si budík na 4 hodiny ráno. Vstávat pozdě a nestíhat. Čekat na vlak.

A co pak? Pak si dáme Deli. Nejlépe před červeným kobercem u hotelu Thermal v Karlových Varech. Nebo ve frontě na lístky. Nebo před Puppem. Nebo při stavění stanu. Nebo při procházce na karlovarké promenádě. Ať už to bude kdekoliv, můžete si být jisti, že se budu tetelit blahem.

There were moments of gold.

16. june 2012 at 23:24 | Adelle
Dnes jsem strávila jedno z nejlepších odpolední vůbec. S kamarádkami jsme uspořádaly menší piknik a strávily celé odpoledne na sluníčku klábosením. To nejlepší na tom celém je ale fakt, že se nemusím učit. Ne že bych neměla na co, i když je už většina předmětů uzavřená, stále mě čeká několik písemek. Já jsem to ale všechno už vzdala. Už nemám sílu to dále hrotit a hlavně v tom nevidím žádný smysl. Takže tak.

Léto už je snad opravdu tady, ty poslední propršené týdny mi dělaly starosti. Snad ale to krásné počasí už vydrží. Za dva týdny o tomto čase se budu chystat na večerní promítání svého prvního filmu na festivalu v Karlových Varech. Už se nemůžu dočkat. Bude to skvělé, ještě lepší než loni, protože už budeme všechno znát, budeme vědět co a jak. Letos si taky chceme více projít město a jeho okolí. Tak snad vyjde počasí.

Úspěšně jsem před dvěma týdny začala autoškolu. Mám za sebou dvě hodiny teorie, ve středu na mě čeká trenažér a v pátek pravděpodobně taky první jízda. Děsím se toho, stále si sebe nedokážu představit za volantem. Vždyť ani nevím, jak se to všechno ovládá. Ach bože, to zas bude ostuda. Ale těším se, což je ta pozitivní věc.

Tak nějak mám bez těch svých pravidelných seriálů dlouhou chvíli. Njevíce mi samozřejmě chybí Glee, náladu si ale spravuju aspoň těma písničkama. Nejhorší ale je, když projíždím tumblr a vidím všechny ty animace z Game Of Thrones, Revenge, Once Upon A Time, a jediná věc, která mi zbývá, je vzdychání. Ach.

Když nevzdychám, tak se koukám na první řadu How I Met You Mother. Zatím mě to velice baví, do srdcovky ale ještě nějaký kousek chybí. Tento týden jsem taky viděla dva straší filmy. První Something Borrowed s Ginnifer Goodwin a Kate Hudson je z roku 2010. Byl natočen podle stejnojmenné knihy, kterou jsem přečetla tři měsíce zpátky. Druhý Life As We Know It s Katherine Heigl a Joshem Duhamelem. V obou případech to byla trefa do černého, moc dobře jsem se bavila.

Měla bych číst povinnou četbu k maturitě, ale nějak se mi do té poeize nechce, takže to odkládám na dobu neurčitou. Místo toho mi teď volné chvíle vyplňuje Nicholas Sparks v angličtině. Zvolila jsem knihu The Last Song, jsem v polovině a blahem se zatím jen tetelím. Krásný příběh, krásně napsáno. Miluju Nicholase Sparkse.

Chci prázdniny, ale nechci to, co přijde potom. Co takhle dva roky prázdnin?

It's not the broken dreams that break us. It's the ones we don't dare to dream.

18. april 2012 at 19:42 | Adelle
Zdá se to jako věčnost, co jsem psala podobný článek tady na blog. A ona to věčnost opravdu je. Co už ale.

Pomalu se dostávám ze své 'pařížské deprese', kterou trpím od svého návratu z Francie. Dnešní slunečný den mi lehce pomohl, ale stupnice teploměru by se klidně mohla vyšplhat ještě víc. Tak krásně jako v Paříží tady ale nikdy nebude. Stále nemůžu zapomenout na ten moment, kdy jsem seděli na trávě před Sacré Coeur, pojídali jahody a užívali si jarního (skoro až letního) počasí. Sigh. Nebo když jsme pod Eiffelovkou jedli tu nejlepší palačinku na světě s čokoládou a banánem. Sob.

Když jsme, my výletníci, byli v krizi největší, slíbili jsme si, že budeme v takovém cestování pokračovat. A tak jsme si domluvili výlet do Říma na konci září. Zjistili jsme si levné ubytování, dopravu a napsali seznam míst, která chceme vidět. Teď už jen sehnat peníze a jedem!

Prosím, prosím, může už být léto? Takové ty letní večery, kdy jdete po prázdné ulici a užíváte si fakt, že nemusíte vstávat. Probuzení slunečními paprsky, meloun na snídani, poslouchání hudby na sluníčku, čtení ve stínu, letní šaty, žabky, klobouky, koupání, zelené stromy, křik radujících se dětí, čokoládová zmrzlina s čili, večery s kamarády a rodinou, Shakespearovské slavnosti. I can't wait.

Taky vám ta škola teď vůbec nedává smysl? Myslím, že mi přijde zbytečnější než obvykle. Normálně touhle dobou to všichni učitelé hrotí, ale teď se jedná pouze o slabý odvar. Ano, píšeme několik písemek denně, ale stále máme pořád nějaké akce, divadla, testování, návštěvy a podobně, takže prakticky na ty písemky ani nezbývá čas. Divné.

27.dubna nás ve škole svou návštěvou poctí Václav Klaus s první dámou, hejtman Moravskoslezského kraje se ženou a primátor Ostravy taktéž s manželkou. K tomu na každého minimálně 2 bodyguardi a 90 cynických studentů navrh. Jsem zvědavá, jak to nakonec tedy dopadne. Už týden připravujeme seznam vhodných dotazů, máme zakázáno mluvit o perech, globálním oteplování a Evropskou unii nejlépe také nezmiňovat. Ne, vůbec mi to nepřijde směšné.

V pondělí dělám nanečisto zkoušky z angličtiny a vůbec nevím, jak vlastně vypadají. Navíc budou na vyšší úroveň angličtiny, než mám, jelikož na moji se nepřihlásilo dostatek zájemců. To zas bude fraška.

Už něco přes týden přemýšlím o jedné věci. Uvažovala jsem o ní už dávno, pak jsem ji odsunula stranou, jelikož mi nepřišla dostatečně reálná. Teď ale pro ni přišel vhodný čas a já jsem pěkně nahlodaná. Jedná se o au-pair v USA. Zjišťovala jsem si informace přes Student Agency a vychází to opravdu výhodně, všechny podmínky splňuji, jen mi chybí reference. Ty bych si ale samozřejmě ještě stihla zajistit. A tak přemýšlím, jestli do toho jít po maturitě nebo až po bakaláři. Mamka do mě sice hustí, že to je daleko a že to je na moc dlouho a že si tady pak nebudu moci najt práci a podobně. To, že bych měla v úmyslu se už nikdy nevrátit, ji tedy radši ani neříkám.

Když nesním o USA, neodpočítávám dny do konce školního roku, nečtu nebo nedělám, že se učím, tak se koukám na seriály. Nové dva díly Glee snad nemám ani sílu komentovat. Některé momenty skvělé, jiné slabší. Netrpělivě čekám, s čím přijdou do konce třetí série.

Once Upon A Time se tuto neděli vrací po třech týdnech a já nemůžu být více nadšená. Opravdu jsem zvědavá, jak se to všechno dořeší, kolik toho odhalí do konce série a kolik si nechají na druhou. Jak to dopadne s Mary Margaret? A co měla znamenat ta Katryn na konci posledního dílu? Sakra, je už neděle?

V neděli totiž přijde také další díl Game Of Thrones, už čtvrtý druhé série. Ta show je prostě úžasná. Všechny ty postavy jsou velice jedinečné a dělají pozoruhodné věci, je tam tolik dějových linek a zápletek až z toho jde hlava kolem. A mám pocit, že 50 minut na jednu epizodu prostě nestačí. Jsem opravud ráda, že mě k tomuto seriálu má kamarádka přivedla. Stejně tak, jako většinu naší třídy. Opravdu jsem nevěděla, že by to mohlo bavit tolik odlišných typů lidí. Teď už se nás na další díl třepe devět.

U New Girl jsem pozadu o dvě epizody, stejně na tom jsem i s TVD. Chybí mi nová epizoda The Big Bang Theory, u té poslední jsem se pěkně nasmála. O víkendu jsem viděla šest dílů Hart Of Dixie a víc tu show milovat ani nemůžu. Atmosféra Alabamy a Bluebelle je tak kouzelná, že mi to léto chybí ještě víc. Jediný problém tady mám s páry. Je tu hlavní postava Zoe a tři úžasní chlapi. A já se nemůžu rozhodnout, se kterým ji chci vidět nejvíc. A tak vzdychám u každé scény.

O víkendu jdu konečně se sestrou do kina na Mirror, mirror a opravdu se těším. Škoda, že to hrají pouze s dabingem. A v pondělí a úterý má sestra přijímačky na víceletý gympl. Tak jí držte palečky.

Potřebuju si koupit předplatné do divadla na příští rok, pernamentku na Dream Factory, třetí díl Hunger Games, první díl Hry o trůny, žabky a nový obal na mobil. Nějací sponzoři?

Dnes jsem to opravdu přepískla. Zatím.
Adelle

The more people you love, the weaker you are.

17. march 2012 at 21:05 | Adelle
Tak se blíží konec mých prázdnin. Hrůza, jak rychle to uteklo. Hlavně druhá polovina, kdy bylo tak krásné počasí. Užívala jsem si sluníčka a teplých, jarních dnů. Ach, doufám, že se ty mrazy už nevrátí.

Když se ale zamyslím, tak jsem toho stihla poměrně dost. Tak nejdřív jsem viděla celou první sérii seriálu Game Of Thrones a úplně jsem se do něj zamilovala. Je to zase něco úplně jiného, jiní herci, jiný žánr, jiný příběh. Ale seriál má velký spád a je neuvěřitelně chytlavý. Mou nejoblíbenější postavou je Arya Stark, nejmladší dcera Eddarda Starka ze Zimohradu. Je sice malá, ale velice odvážná s dobrodružnou povahou. A hlavně čestná a někdy znechucená/smutná z těch nečestností, které se kolem ní dějou, i když tomu všemu možná úplně nerozumí. A v téhle věci se s ní ztotožňuju. Mojí další oblíbenou postavou je Daenerys, dcera draků, která pro sebe chce získat trůn, na který má právo. Je také velice odvážná, ale hlavně odolná a cílevědomá.

Dále jsem začala dokoukávat The Secret Circle. Viděla jsem pouze první dva díly a pak jsem seriál odložila s tím, že se mi až tak nezamlouvá. Náhodou jsem ale zavadila na internetu o nějaká videa a obrázky a tak mě to navadilo, že jsem si dostahovala všechny díly a jsem u čtvrtého. Ten byl velice děsivý, obecně se mi to ale líbí. Tak uvidíme, jak to půjde dál. A taky jsem stihla 5 dalších dílů páté série Bones. Pomalu, ale jistě.

Během první poloviny prázdnin jsem dočetla třetí díl ságy Stmívání Zatmění v angličtině. A zjistila jsem, že to je opravdu pěkný příběh, ale ta mánie mě už dávno opustila. Objevila jsem ale mánii novou, a to když jsem za dvě odpoledne přečetla první díl trilogie The Hunger Games. Jedná se o fantasy román pro mladé a opravdu se mi zalíbil. Všechno se tam vždy zběhně tak rychle, že než si to všechno stačíte urovnat, jste v polovině knihy. V pátek jdu navíc na filmové zpracování této knihy do kina, takže se těším jako malá holka.

Jedno odpoledne jsem věnovala přečtění Markétě Lazarové od Vladislava Vančury. Byl to boj, ale nakonec jsem to zvládla. Musela jsem si totiž připravit referát do češtiny na příští týden. Kniha to byla určitě zajímavá, ale její jazyk byl tak náročný, že jsem se do děje nemohla pořádně začíst. Ale pro referát mám splněno, takže.

Včera jsem ještě byla v knihkupectví, v Librexu měli zlatý víkend, který jde vždy ruku v ruce se slevami. A tak jsem si koupila druhý díl Hunger Games, (Protože číst dva dny v kuse knihu z notebooku není pro oči ani hlavu dobré. Mluvím z vlastní zkušenosti, ještě dva dny po dočtení jsem nemohla spát, jelikož se mi chtěla hlava rozpadnou na několik kusů.) učebnici do angličtiny na CAE zkoušky, anglický slovník pro sestru, dvě knihy Monster High na sestřiny narozeniny a Something Borrowed v angličtině. Vše jsem zakončila báječnou kávou. Úspěšný den, co říkáte?

Sice jsem se nenaučila všechny slovíčka do italštiny, třetí konjugaci v latině nemám dostatečně procvičenou (a ty předchozí také ne) a nepřepsala jsem si těch pět stran do češtiny, ale jinak považuju prázdniny za vydařené. Teď kdyby přišly nové díly všech mých seriálů (a že jich není málo) a budu spokojená.

Tak zatím,
Adelle

When the sunshine comes to town...

3. march 2012 at 21:21 | Adelle
Vždycky mám problém se začátkem článku. Nevím, jak zformulovat první větu, tudíž od jeho psaní většinou upustím úplně. A pak to vypadá, že nemám co psát. A vlastně to není daleko od pravdy.

Tři dny jsem byla mimo školu a mám pocit, že jsem prošvihla tři měsíce. V pátek jsem totiž zůstala doma, jelikož jsem byla velice unavená z dvoudenní historické konference a večerního koncertu skupiny Plastic People, jelikož tématem konference byla druhá kultura (neboli český underground) v 70. a 80. letech v Československu. Pořádalo ji občanské sdružení Pant, jehož spoluzakladateli jsou mí dva profesoři dějepisu Petr Šimíček a Jiří Sovadina. Během dvou dnů jsme měli možnost poznat mnoho zajímavých osobností, kteří se doslova podíleli na tvorbě moderních českých dějin, jako třeba Petrušku Šustrovou, Bohdana Holomníčka, Adama Drdu, Františka Stárka, Josefa Rauvolfa a mnoho dalších. Večer se pak konal kulturní večer. Vystoupil divadelní kroužek našeho gymplu s hrou mého profesorka češtiny, později divadlo Na tahu s hrou Václava Havla Vernisáž a koncert skupiny Hever a Vazelína a Plastic People of the Universe. :) Prostě to stálo za to.

Minulý týden jsem byla v divadle na hře Na Větrné Hůrce a bylo to naprosto úžasné. Skvěle provedené, zahrané. Sice jsem odešla s mokrým svetrem, jelikož se jim používaná voda na jevišti vymkla z rukou, ale jinak jsem si to užila. Další divadlo mě čeká zítra, jdu se sestrou, kamarádkou a jejím malým bratrem na Mikulášovy patálie. V hlavní roli Lexa v Comebacku. Těším se.

Dnes jsem dokončila všechny díly The Big Bang Theory. Jsem velice nadšená z toho, že se Leonard dává zpátky dohromady s Penny. Taky se mi líbí, jak se vyvíjí vztah Amy a Sheldona. A vůbec miluju Sheldona. Jeho postava je prostě skvělá, zábavná, vtipná, ale zároveň s ní velice soucítíte. Třeba když žádal Amy o to, aby byla oficiálně jeho přítelkyní. :)

Dnes jsem také stihla dokoukat všechny zmeškané díly New Girl a jsem nadšená. Sice nemám ráda Julii, ale naopak vztah Schmitze a Cece bude ještě zajímavý. A ne, stále nepřestávám shipovat Jess s Nickem. Jednoznačně dříve nebo později spolu skončí. A basta.

Byla jsem dnes na krásné, dlouhé procházce. Neodolala jsem slunečním paprskům a čerstvému vzduchu, vzala jsem si tenisky, sluneční brýle a hurá ven. Procházela jsem se různě po parcích, mezi domy, kolem rybníka. Po hodině jsem se chystala domů, ale potkala jsem svojí bývalou spolužačku, kterou jsem už neviděla roky. Tak jsme se zapovídaly, že jsem dorazila domů po více než dvou hodinách. Ale s úžasnou náladou.

Dnes jsem dělala spostu věcí, ale neudělala jsem vůbec nic do školy. Jak to všechno budu zítra dohánět, když jdu odpoledne do toho divadla, nevím. But who cares?

Už jenom týden a budu mít jarní prázdniny. A už jenom tři týdny a pojedu do Paříže. Už se nemůžu dočkat, až se budu procházet uličkami tohoto malebného města, popíjet kávu a užívat si krásného počasí. (Které určitě budu, mám ho totiž objednané!) A hrozně se těším na návštěvu čokoládovny ve Štrasburku.

No nic, budu končit s psaním a pokračovat ve snění.
Adelle

To be a teacher is to offer students a gateway to the future.

11. february 2012 at 20:45 | Adelle
Nějak to jde se mnou z kopce. Ve všem. Za tu dobu, co jsem tady nebyla, jsem několikrát přemýšlela o vložení různých článků na blog. Párkrát jsem ale uvažovala i o jeho zrušení. Jaký je smysl pasní článků, který si přečtou možná dva lidé? Pak jsem si ale uvědomnila, co všechno pro mě tento malý virtuální prostor znamená. Už ten název. Carrefour. Křižovatka. Mé duše. Mého srdce. Něco takového je prostě nezrušitelné. Blog mi slouží jako deník i památník. Všechny pěkné vzpomínky jsou zde sepsány. Věci přinášející mi radost jsou tady zachyceny. Životní krize a pocity beznadějnosti jsou zde schovány. Ale hlavně lidé, i kdyby jenom ti dva, kteří mě stále podporují, ženou dál a pomáhají mi vykouzlit úsměv na tváři. A proto blog nezruším.

Za těch čtrnáct dní se toho seběhlo neuvěřitelně mnoho. Skončilo první pololetí. Tak nějak rychle to uběhlo, vždyť já se ještě stále vzpamatovávám ze začátku kalendářního roku. Taky jsme si vybrali seminář pro další rok. Maturitní. Pane bože, může to někdo zastavit? Prosím?

Víte, o proti některým se může zdát, že já mám stále dost času. Ale nemám. Je to všechno strašně blízko, ta budoucost, která byla vždycky někde v dáli, teď klepe na dveře a chce znát jasné pokyny. Kde je mám ale vzít? Nejsem schopna se rozhodnou, jak se nechám ostříhat. Kde mám najít kuráž na výběr něčeho, co ovlivní celý můj život? Co bude smyslem mého života dalších deset let? Co můj život už nadosmrti zaškatulkuje určitým směrem? Ne, na to jsem příliš velký zbabělec.

Právě takovéhle filozofické řeči teď tvoří náplň mého volného času. Vedu je sama se sebou, s rodiči, s kamarády, s prarodiči, s učitely a v brzké době také s dětskou psycholožkou. Výsledek? Nejednoznačný. Babička neuvidí-li moji přihlášku na medicínu se mnou nehodlá diskutovat. Kamarádi mě natolik podporují, že mi na vše přikývnou a tím pádem nic neporadí. Učitelé nedoporučí ono, ale na pochybách jsou i o tomto. Maminka mě bude mít ráda i jako prodavačku a otci leží na srdci jenom moje štěstí a radost z toho, co budu dělat. Takže jediný, kdo mi může podat objektivní názor je ta psycholožka. Tak snad?

Víte, když se každé ráno probudím, tak se usměju a řeknu si, že dnes se nebudu budoucností zabývat a prožiju pěkný příjemný den. Pak ale dorazím do modré pavilonovité budovy s velkými ručičkovými hodinami ve vestibulu a mé předsevzetí se hroutí jako domeček z karet. Tam je potřeba vyplnit papír o semináři, tam se rozdělují maturitní otázky, tam se hádá o tom, jestli stihneme probrat vše na scio testy, tam po mě chtějí vědět úroveň angličtiny pro zkoušky, tam mě zase tlačí do maturity z předmětu, ke kterému absolutně nemám vztah. A tak když pak po třetí přijdu domů, mám pocit, jako bych uběhla maraton.

Navíc ta zima. Každé ráno o půl sedmé vycházím do školy a hladina rtuti na teploměru šahá někdy i pod -20 stupňů. Zimou se klepu už na chodbě u výtahu. Na zastávce už můžu odlamovat zmrlé prsty na rukou. Před školou pak i ty na nohou. A po dvou hodinách ve škole to není o nic lepší.

A kdyby si někdo nevšiml, je tady nový hrozný design. Nějak ale nemám chuť ho vylepšit.

Původně jsem plánovala srozumitelný článek naplněný fakty. Vznikl ale pouze filozofický blábol. Tak snad příště.
Adelle

All you did was show that anyone can change her life.

15. january 2012 at 16:28 | Adelle
Blogová krize vystřídala krize životní, po níž následovala ta školní. Pouhý pokus vysvětlit, proč je tady první článek nového roku teprve teď. Komu se ale omlouvat, že?

Stále nemůžu uvěřit, že tady máme rok 2012. Vzpomínám si, jak jsem v roce 2000 poprvé šla do školy. Kam se ten čas poděl?

Nemáte někdy pocit, že to, co děláte nemá žádný smysl? Že je na světě tolik věcí, které jsou mnohem více potřebné než nějaká hloupá škola? Já ano, skoro permanentně. A stejně tady sedím nad tou chemiií, abych zachránila nezachránitelné. So typical...

Člověk by řekl, že po dvou týdnech má dostatek zážitků, se kterými by se podělil. Místo toho tady ale plácám holé nesmysly.

Začala jsem trpět nespavostí. Nezáleží, jak moc jsem unavená, poslední dva týdny neusínám před třetí ráno a vstávám po páté, což má za následek kruhy pod očima, bolest hlavy a podrážděnost. Myslím, že jsem vyzkoušela už úplně všechno, ale nic nepomáhá. Nejhorší je ale ten pocit, se kterým si jdu lehnout. Protože vím, že stejně zase neusnu.

Proto se aspoň ten čas, který neprospím, snažím využít nějak smysluplně. Tudíž poslouchám hudbu, koukám na seriály, čtu, a když už není zbytí, tak se i učím. Snad to časem přinese i nějaké ovoce.

Byla jsem v kině na novém Shelockovi. Já ten film prostě miluju. Je to úžasně napsané, některé ty hlášky mě dostávaly do kolen (Pravda, většinou jsem byla jediná, která se v celém sále smála. Nahlas.), pak samozřejmě bezchybný Robert Downey Jr. a neméně úžasný Jude Law. Ti dva si vážně sedli, skvěle se doplňují. Skvělou roli měl také Stephen Fry, už jenom jeho přítomnost mě nadchla. (Ano, je to kvůli jeho perfektní roli v Bones.)

Mycroft Holmes: Good evening, Mrs Watson. I'm the other Holmes.
Mary Watson: You mean there's two of you? Marvelous.

Včera jsme s kamarádkou pořádaly filmovou noc. Koukaly jsme se na všechny díly Once Upon A Time. Kamarádka se seriálem teprve začínala, ale byla naprosto unešená. Stejně jako já, i když se jednalo o můj první re-watch. Zjistila jsem, že mám radši pár Mary Margaret a Davida než Sněhurky a prince Krasoně. Nevím, čím to je. Že bych vyžadovala nějaké to drama? Mimochodem, viděl někdo z vás nový díl? A jsem z postavy Rumpelstiltskina nadšená já nebo touto chorobu trpí i jiní?

Trpělivě čekám na nový díl Glee. Už hrozně dlouho. A všechny ty spoilery, videa, fotky a písničky mě pomalu ubíjí. Už jenom dva dny. Jenom dva.

Jej, to to zas dopadlo. Kdybych radši nepsala nic.

2011 is over. Would you believe that?

31. december 2011 at 14:09 | Adelle

Páni. Pamatuju si, když jsem loni o tomto čase psala článek a loučila se s rokem 2010. Jakoby to bylo včera. A zanedlouho už bude i rok 2011 minulostí.

Měla-li bych uplynulý rok nějak zhodnotit, pravděpodobně bych ho přiřadila k jednomu z těch lepších. Vždyť jsem přece poprvé navštívila vysněnou Anglii a Paříž. Byla to opravdu úžasná zkušenost a rozhodně jsem si zpátky přivezla mnoho skvělých zážitků, na které jen tak nezapomenu. Za připomenutí by možná stála husí kůže při pohledu na katedrálu Notre Dame nebo nadšení při procházení kolem Big Benu.

Dalším zážitkem pro mě byl také filmový festival v Karlových Varech, na který jsem se letos o prázdninách poprvé podívala. Nejen, že jsem shlédla mnoho zajímavých filmů a poznala krásné město, ale určitým způsobem také upevnila svůj vztah s rodiči. Poznali totiž, že jsem opravdu velká holka a že se na mě můžou spolehnout. Že už nepotřebuju všude vodit za ručičku a dokážu se sama o sebe postarat i mimo domov.

Kybych chtěla rok 2011 shrnout do knih, filmů, hudby a seriálů, které se mě určitým způsobem dotkly, byly bychom tady až do té půlnoci, protože jich je spousta. Přiznejme si to, jsem totiž maniak. Ale nelituji jediné písničky, jediné kapitoly či jediné epizody, které jsem věnovala svůj čas. Vždycky to stálo za to.

Možná bych mohla vypisovat vše, co se tento rok událo. Popisovat, jak jsem si založila blog o Lee Michele. Jak si připadám neustále ponižována a shazována svými prarodiči. Jak mi úplně drobné věci dokáží vykouzlit úsměv na rtech. Jak jsem se rozhodla si udělat tetování. Jak se snažím být vegetariánkou. Jak pokračuje mé studium italštiny. Jak jsem s každým dnem zoufalejší a zoufalejší ze své budoucnosti. Jak moc jsem si oblíbila tenis. Jak dobře mi je, když se můžu divat na Glee. Je to ale vůbec tak důležité to psát, když to všechno nosím uvnitř?

You know, when you stop and think about it, Adelle has had pretty good year.

Šťastný Nový rok!
 
 

Advertisement